Olomouc, 10. října 2012
The Registrar
European Court of Human Rights
Council of Europe
F-67075 Strasbourg Cedex
France
European Court of Human Rights
Council of Europe
F-67075 Strasbourg Cedex
France
Stížnost k Soudu
pro lidská práva
Stěžovatel Dušan
Dvořák proti České republice
I.
Skutkové okolnosti
1)
Stěžovatel
byl českými soudy v roce 2010 obviněn a v roce 2011 uznán vinným ze
spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a jedy v souvislosti s tím, že pěstoval a
zpracovával konopí s obsahem nad 0,3%
Tetrahydrokanabinolu (dronabinol, dále jen „THC“) (viz přílohy č. 2 a č. 4) Nejvyšší soud České republiky a Ústavní soud České
republiky rozsudky předchozích soudů potvrdil (viz přílohy č. 6 a č. 8)
2)
Stěžovatel
je profesí psychoterapeut, adiktolog (graduovaný specialista v prevenci,
léčbě a rehabilitaci osob ohrožených drogovou závislostí) a zakladatel tzv.
cannabisterapie, který byl v České republice a zahraničí opakovaně oceněn
za inovativní zdravotně sociální služby, standardy kvality a výzkum, rovněž byl
stěžovatel v roce 2009 veřejně oceněn Vládou ČR za vzdělávání veřejnosti
v léčbě konopím prostřednictvím webových stránek www.konopijelek.cz
3)
Stěžovatel
českým soudům doložil, že od roku 2000 opakovaně marně žádá Ministerstvo
zdravotnictví ČR o vydání formulářů a povolení k výzkumu léčby konopím,
přičemž v České republice neexistuje regulace, nelze zajistit vydání
povolení k pěstování konopí a není metodika léčby tímto způsobem, resp.
jakékoliv nakládání a pěstování konopím s obsahem nad 0,3% THC je Českou republikou zakázáno a může být
trestně stíháno bez ohledu na to, zda je konopí použito k vědecko - výzkumným, léčebným,
vzdělávacím či jiným účelům, nebo k omamnému efektu a ohrožení veřejného
zdraví a veřejné bezpečnosti.
4)
Stěžovatel
od roku 2004 konopím úspěšně léčil vlastní chronické onemocnění, což bylo soudu
doloženo lékaři a podepřeno výpovědí manželky stěžovatele.
5)
Podpořen
odborníky a nemocnými rozhodl se stěžovatel v roce 2008 u České republiky
registrovat odbornou společnost Konopí je lék, o.s. a na výzkumnické farmě
léčivých genetik konopí, kterou s manželkou v obci Ospělov poblíž
Olomouce založil, pěstoval a poskytoval nemocným konopí a vzdělával laickou a
odbornou veřejnost.
6)
Empirické zkušeností z výzkumu jednoznačně potvrzují nejen
paliativní, ale i kauzální efekt, bezpečnost a šetrnost léčby vhodnými synergiemi
a vhodným zpracováním látek obsažených v konopí na tu kterou nemoc a její
stupeň a výsledky překonávají v některých případech i konveční metody[1], resp. někdy představuje
jedinou účinnou léčbu[2].
7)
V rámci
výzkumu „Konopí je lék“ stěžovatel hledal a zkoumal vhodné léčivé odrůdy
konopí, nejvhodnější formy zpracování a dávkování na danou nemoc, optimalizoval
léčbu (standardy, indikace) a snažil se rehabilitovat rostlinu konopí
obsahující mnoho léčivých látek, přičemž v rámci odrůd konopí, kterých je
několik set či spíše tisíc, dochází i ke zcela odlišné synergii kanabinoidů a
reakcím (konopí má desítky kanabinoidů, zatím je nejpodrobněji popsán je účinek
kanabinoidů CBD a THC).
8)
Nutno
dodat, že jedním z nejrozšířenějších receptorových systémů savců je tělu
vlastní kanabinoidní systém objevený na počátku 90. let 20. století a olomoucká
Univerzita Palackého a její pracovníci a absolventi drží řadu světových
prvenství v objevech léčivých látek v konopí. V devadesátých letech
byl prvně doložen španělskými vědci úspěch léčby rakoviny (aptóza buněk).
Stěžovatel je společně s lékařkou Irinou Hubernákovou pravděpodobně prvním
výzkumníkem na světě, který opakovaně doložil absolutní vyléčení nemocného
s tzv. diabetickou nohou, která byla určena k amputaci, pomocí konopné
masti (konopná mast nemá omamné účinky).
9)
Na
základě svého působení je stěžovatel obecně uznán dotčenou českou veřejností,
což dokazuje, že v případě stěžovatele nejde o dealerství drog. Uvedené
skutečnosti nebyly nijak zpochybněny českými soudy, ovšem byly shledány
s ohledem na českou právní úpravu za irelevantní z hlediska trestního
práva.
10)
Soudům
byly opakovaně zaslány důkazy o úspěšné léčbě řady nemocí podepřené soudně -
znaleckým posouzením a vyjádřením lékařů i s doloženou fotodokumentací a dokumentárními
filmy zveřejněnými i na YOU TUBE – Konopí je lék, Konopné pašije a Rok konopí,
které dle názoru stěžovatele dokazují, že oficiální lhostejný postoj státu či
společnosti má za následek fatální škody
na životě a zdraví tisíců nemocných a státním rozpočtu. Např. v Slovenské
a České republice lze konstatovat, že je ročně provedeno minimálně 3 tisíce
amputací končetin diabetikům, kterým může právě konopná mast pomoci.
11)
Stěžovatel
je od července 2012 ve třetím stupni invalidity a do výzkumu léčivých genetik
konopí, zpracování, terapie a vzdělávaní investoval nemalé finanční prostředky,
které byly opakovaně znehodnoceny zásahem orgánů policie České republiky a
rodina stěžovatele byla velmi poškozena.
12)
Evropská komise přijala jako přípustnou a šetří od 22.
února 2012 stížnost stěžovatele na porušení práva EU specifikovanou v bodě
II této stížnosti pod sp. zn. CHAP (2012)
00282.
13)
Stěžovatel
čelí za pěstování konopí pro výzkum „Konopí je lék“ do roku 2012 čtyřem
obviněním a konopí je z výzkumnické farmy v Ospělově v době
sklizně pravidelně konfiskováno Policií ČR. Poté, co stěžovatel u nejvyšších
soudů se svojí argumentací týkající se porušení unijních a lidských práv Českou
republikou neuspěl, státní zastupitelství v současné době paradoxně
neusiluje o další odsouzení stěžovatele, nýbrž navrhuje obžaloby zrušit pro
údajnou nepříčetnost stěžovatele, kterou měl stěžovatel během celé doby
pěstování konopí až do roku 2012 trpět. Podle stěžovatele jde o způsob, jakým
se české orgány snaží zamaskovat vlastní protiprávní postup. Není nutno dodat,
že neoprávněné shledání stěžovatele za nepříčetného je (dalším) neoprávněným
zásahem do jeho lidských práv, jež ovšem dosud není možným předmětem stížnosti
z důvodu nevyčerpání všech instancí.
II.
Porušení čl. 6 Úmluvy
zjevně nesmyslným posouzením a nedostatečným (neexistujícím) odůvodněním, kdy
české soudy odmítly položit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku
14)
Stěžovatel
vytýká České republice porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)
stanovující právo na spravedlivý proces z důvodu, že české soudy
odmítly na základě zjevně nesmyslného posouzení a nedostatečným, resp. ve
vztahu ke specifickému argumentu stěžovatele žádným, odůvodněním
předložit Soudnímu dvoru EU (dále též „SDEU“) předběžnou otázku, ačkoliv výklad
práva EU byl pro řešení sporu rozhodný a přinejmenším Nejvyšší soud ČR
k tomu byl, jakožto soud poslední instance ve smyslu čl. 267 odst. 3
Smlouvy o fungování EU (dále jen „SFEU“), povinen.
15)
S ohledem
na „sbližování“ právních systémů Úmluvy a práva EU na základě chystaného
přistoupení EU k Úmluvě, stojí za povšimnutí předeslat, že
v předmětné věci vyvstává nezanedbatelná otázka, zda budou přisuzovány
právu EU ve světle Úmluvy sebemenší účinky nebo naopak, zda bude vnitrostátním
soudům z hlediska Úmluvy umožněno svévolně porušovat povinnosti
vyplývajících z práva EU.
a) Unijně
právní východisko
16)
Stěžovatel
před vnitrostátními osudy namítal a podrobně dokládal, že Česká republika
nedodržela oznamovací povinnosti dle směrnice 98/34/ES[3]
v případě českého zákona o návykových látkách (dále jen „zákon o
NL“), ačkoliv k tomu byla povinna zejména novelou[4]
zákona po vstupu ČR do EU[5].
17)
Konstatování,
že oznamovací povinnosti ačkoliv měla, dodržena nebyla, by s ohledem na
stálou judikaturu SDEU (od rozsudku ve věci C-194/94 CIA, bod 54)[6]
vedlo k nevymahatelnosti[7]
několika požadavků stanovených zákonem o NL, jako je zejména povinnost být
držitelem povolení pro nakládání s návykovými látkami a zákaz
pěstování konopí s obsahem nad 0,3% THC (viz příloha č. 9).
18)
Na
základě této námitky stěžovatelem by de
iure nebylo možné v jeho případě shledat, že došlo k naplnění obecného
skutkového znaku všech trestních deliktů souvisejících s návykovými
látkami, dle kterého musí pachatel jednat „neoprávněně“ (viz příloha č. 9). (Jinými
slovy trestnost je vyloučena v případě, že dotčená osoba je držitelem
povolení k nakládání s návykovými látkami, resp. že na ní nelze
nahlížet z právního důvodu nevymahatelnosti požadavku být držitelem
takového povolení jako na osobu, která by jednala bez povolení.)
19)
Tím
by zároveň nemohl být stěžovatel de iure
shledán vinným z vytýkaného trestného činu, neboť by byl sankcionován za
nedodržení předpisů, které nelze vůči němu na základě výtky nedodržení
oznamovací procedury dle směrnice 98/34 vymáhat (viz rozsudek SDEU ve věci
C-20/05 Schwibbert, zejména body 14, 44 a 45, týkající se trestního
stíhání za padělání CD nosičů).
20)
České
soudy však odmítly takto učinit na základě jediného hmotně právního
argumentu, a to, že zákon těží z výjimky z oznamovací
povinnosti dle čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34/ES, neboť provádí předpisy EU, a konkrétně nařízení (které se ovšem netýkají
návykových látek, ale jejich prekursorů).
21)
Právo
EU však zakazuje, aby nařízení byla provedena (transponována) do národního
práva, neboť tím by byla přímá aplikovatelnost těchto norem dle čl. 288 odst. 2
SFEU ohrožena (viz rozsudek SDEU ve věci 34/73 Variola).
22)
Ačkoliv
i nařízení mohou výjimečně požadovat přijetí předpisů nezbytných
pro účinnou aplikaci dotčeného nařízení (viz rozsudek SDEU ve věci 31/78 Bussone), vztahuje se výjimka čl. 10
odst. 1 směrnice 98/34/ES a priori
pouze na transpozici směrnic dle čl. 288 odst. 3 SFEU požadující po členském
státě transpozici unijní technické specifikace.
23)
Nicméně
ani stěžovatel nemůže vyloučit, že existuje nařízení EU, které by ve smyslu
judikatury Bussone požadovalo přijetí
technické specifikace ve smyslu čl. 10 odst. 1 směrnice 98/34/ES. Na tuto
minimální hypotetickou možnost však české soudy nijak nepoukázaly a svým
paušálním tvrzením si tak musí nechat vytýkat, že se dopustily školácké chyby
směšující obecný režim nařízení EU (zakazující transpozici) s obecným
režimem směrnic EU (požadující transpozici).
24)
Hlavní výtka stěžovatele z hlediska Úmluvy ovšem směřuje
k tomu, že, pokud české soudy v dané věci obecně směšují režim nařízení EU
s režimem směrnic EU, pak byly přinejmenším dále povinny pozitivně doložit
své tvrzení, jak opakovaně požadoval stěžovatel, tj. konkrétně doložit jaké
údajné ustanovení nařízení přímo kauzálně požaduje přijetí sporných požadavků
zákona o NL. Pouze v takovém případě by mohly požadavky zákona o NL
těžit z výjimky z oznamovací povinnosti na základě čl. 10 odst. 1
směrnice 98/34/ES, jak stanovuje judikatura SDEU (viz věc C-289/94 uvedena podrobněji níže).
25)
Ačkoliv námitka stěžovatele byla pro řešení sporu
rozhodná, české soudy nijak nedoložily, že v případě odsouzení stěžovatele
jde dle judikatury SDEU ve věci 283/81 CILFIT
jde o act clair či éclairé.
26)
Naopak stěžovatel je názoru, že vše nasvědčuje tomu, že jde o act
éclairé v jeho prospěch, tj. že nevymahatelnost požadavků zákona o NL je
evidentně dána, načež české soudy nemohly shledat stěžovatele vinným
z vytýkaného trestného činu. Tuto pozici taky potvrzuje stanovisko
Parlamentní institutu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, který
v souvislosti se současně chystanou novelizací zákona o léčivech,
která zavádí tzv. program „konopí do lékáren“, provedl analýzu slučitelnosti
tohoto programu s unijním právem a doporučuje návrh zákona oznámit
Evropské komisi dle směrnice 98/34/ES jakožto neharmonizovanou národní úpravu
dopadající na volný pohyb zboží (viz příloha č. 10).
27)
Stěžovatel v následujícím textu podrobně doloží, že zejména Nejvyšší soud byl
v dané věci povinen žádost o řízení o předběžné otázce SDEU položit.
Tím, že takto neučinil, dopustil se porušení nejen čl. 267 odst. 32 SFEU a taky
z hlediska Úmluvy jejího čl. 6. Dále se Ústavní soud dopustil porušení
práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy tím, že shledal postup Nejvyššího
soudu za dostačující z hlediska práva na spravedlivý proces dle čl. 36
Listiny základních práv a svobod.
b) Vypořádání námitek stěžovatele českými
soudy
28)
Poté
co soud prvního stupně na námitku nevymahatelnosti stěžovatele (viz příloha č.
1) vůbec v rámci svého rozhodnutí nereagoval (viz příloha č. 2),
upozorňoval stěžovatel již v rámci odvolání před Krajským soudem na
skutečnost, že nařízení nejsou a priori
způsobilým nástrojem pro použití výjimky z oznamovací povinnosti
stanovenou čl. 10 odst. 1 směrnice 98/34/ES (viz příloha č. 3).
29)
Poté
co však Krajský soud opřel své rozhodnutí (viz příloha č. 4) právě o tuto
argumentaci, aniž by zdůvodnil, jaké konkrétní ustanovení jakého nařízení je
základem pro sporná ustanovení zákona (což taky dle stěžovatele s ohledem
na neexistenci takového ustanovení nařízení nemohl), namítal stěžovatel
v rámci dovolání před Nejvyšším soudem (viz příloha č. 5, strana 8)
explicitně, že dotčená nařízení upravují jinou oblast (a sice oblast
prekursorů), že provádění nařízení EU národními předpisy není z hlediska
práva EU v zásadě přípustné a že Krajský soud dále neuvedl, jaké konkrétní
ustanovení dotčených nařízení mělo sloužit jako základ k přijetí sporných
požadavků zákona, resp. že daná nařízení neobsahují ustanovení, která by přímo či nepřímo požadovalo
přijetí sporných ustanovení zákona o NL.
30)
Nejvyšší
soud však lapidární a dle stěžovatele zjevně chybnou argumentaci Krajského
soudu převzal s tím, že ji rozšířil o výčet nařízení EU a dalších předpisů
EU, jež údajně zákon provádějí, aniž by, stejně jako Krajský soud, uvedl, jaké
konkrétní ustanovení jakého předpisu EU mělo být základem pro transpozici
(provedení/přijímání) sporných požadavků zákona. (viz příloha č. 6)
31)
Proto
stěžovatel explicitně v rámci ústavní stížnosti mimo jiné zdůraznil, že
judikatura SDEU požaduje, aby mezi unijním
(transpozičním) ustanovením a provádějícím vnitrostátním zákonem existovat přímý vztah (viz rozsudek
SDEU ve věci C-289/94 Komise ES proti Itálii, body 36, 43 a 44). (viz příloha
č. 7, strana 15)
32)
Bohužel
však i Ústavní soud se ztotožnil s odůvodněním předchozích soudů, aniž by
podrobně doložené námitky stěžovatele nějak zohlednil či se s nimi nějak
vypořádal (viz příloha č. 8).
c) Hodnocení postupu českých soudů z hlediska Úmluvy
1.
Zjevně nesmyslné
posouzení
33)
Paušálním
konstatováním, že zákon o NL těží z výjimky čl. 10 odst. 1 směrnice
98/34/ES, neboť údajně provádí nařízení, se české soudy dopustily zjevně nesmyslného posouzení[8]
směšující obecný režim nařízení (zakazující transpozici) s obecným režimem
směrnic (požadující transpozici způsobilou těžit z výjimky čl. 10 odst. 1
směrnice 98/34/ES).
34)
Ačkoliv
nelze vyloučit, jak uvedl stěžovatel v bodě 23 této stížnosti, že by ve
zvlášť výjimečných případech mohlo existovat nařízení, které by požadovalo
provedení ve smyslu čl. 10 odst. 1 směrnice 98/34, je třeba konstatovat, že
touto krajní (teoretickou) možností se české soudy nezabývaly, což stěžovatel
považuje za hrubou chybu.
35)
Stěžovatel
tuto skutečnost vyzdvihuje, aby doložil, že nežádá Soud pro lidská práva (dále
též „Soud“) o posouzení unijně právní problematiky, jež přísluší SDEU, nýbrž že
poukazuje z hlediska Úmluvy na míru zjevnosti, pokud jde o nesprávnost
tohoto argumentu českých soudů.
2.
Neopatření rozhodnutí
odůvodněním ve vztahu ke specifickému a rozhodnému argumentu stěžovatele
36) Jak vyplývá
z bodu 16-32 této stížnosti, dopustily se české soudy obecně z hlediska čl. 6 Úmluvy
dále porušení práva na spravedlivý proces tím, že neopatřily svá rozhodnutí
odůvodněním ve vztahu k určitému specifickému a rozhodnému argumentu vznešenému
stěžovatelem (rozsudek Soudu Benderskiy
č. 22750/02, odst. 45 a
46).
37)
Tento
specifický argument je potřeba spatřit v námitce stěžovatele zejména před
Nejvyšším soudem a Ústavní soudem, kdy je žádal, ať doloží, jaké konkrétní ustanovení dotčených nařízení
požaduje od České republiky přijetí sporných požadavků zákona o NL,
když předchozí instance zjevně nedostatečně rozlišují režim nařízení a směrnic
a tvrdí, že zákon o NL těží z výjimky oznamovací povinnosti z důvodu,
že provádí nařízení.
38)
Případná
budoucí námitka České republiky, že se české soudy s touto výtkou
vypořádaly argumentem, že zákon o NL provádí nařízení, na jehož nesmyslnost
stěžovatel opakovaně poukázal z důvodu, že nařízení nemohou být a priori transponována, nemůže - nemo auditur propriam turpitudinem allegans –
obstát.
3.
Neuvádění rozhodnutí
ve smyslu judikatury Ullens de Schooten
et Rezabek proti Belgii
39)
Rozhodnutí
českých soudů dále nesplňuje požadavky judikatury Soudu ve spojených věcech č. 3989/07 a 38353/07 Ullens de Schooten et Rezabek proti Belgii
týkající porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu k specifické otázce
nepoložení předběžné otázky SDEU vnitrostátními soudy.
40)
Ačkoliv
v rámci uvedeného rozsudku Soud odmítl přezkoumat meritum odůvodnění, na
základě kterého vnitrostátní soudy odmítávají předběžnou otázku Soudnímu dvoru
položit, nicméně požadoval, aby rozhodnutí soudů takové odůvodnění řádně
uvádělo (viz bod 61 „la tâche de la Cour
consiste à s’assurer que la décision de refus critiquée devant elle est dûment
assortie de tels motifs“).
41)
Uvedený
požadavek uvádět odůvodnění nelze dle stěžovatele pojmout čistě formalisticky
v tom smyslu, že se vnitrostátní soudy mohou zprostit z povinnosti
čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k povinnostem vyplývajícím z čl. 267 SFEU
tím, že se omezí na uvádění jakékoliv a dokonce a priori nesmyslného odůvodnění, aniž by se musely vypořádat se
specifickými argumenty rozhodnými pro vyřešení sporu.
42)
Za
prvé, jak vyplývá z bodu 67 uvedeného rozsudku, Soud zkoumal rozsah
jednotlivých odůvodnění a celkovou proceduru, na základě kterých belgický
Kasační dvůr odmítl položit předběžnou otázku SDEU.
43)
Dále,
jak vyplývá z odstavce 2 bodu 66 uvedeného rozsudku, námitka porušení
zásady kontradiktornosti ve vztahu k otázce rozsahu judikatury SDEU
v dané věci, byla Soudem odmítnuta na základě uplynutí lhůty dle čl. 35
Úmluvy, z čehož plyne, že by jinak Soud přezkoumal, zda ve vztahu
k této námitce bylo rozhodnutí belgického Kasačního dvora opatřeno odůvodněním.
44)
Uvedené
dokazuje, že Soud – aniž by suploval Soudní dvůr a vykládal sám právo EU –
přezkoumává odůvodnění vnitrostátních soudů z hlediska dodržování hmotně
právních požadavků kladených Úmluvou, tj. stejně jako v jiných kauzách
s čistě vnitrostátním právním prvkem požaduje, aby vnitrostátní soud
opatřil své rozhodnutí odůvodněními ve vtahu ke specifickým a pro vyřešení
soudního sporu rozhodným výtkám stěžovatele (rozsudek Soudu Benderskiy
č. 22750/02, odst. 45 a
46).
45) Jinými slovy
judikatura Ullens de Schooten et Rezabek
proti Belgii není nic jiného než judikatura Benderskiy vztažena na specifickou otázku
pokládání předběžných otázek SDEU.
46)
Jak
již v bodě 37 této stížnosti uvedeno, tento specifický argument je třeba
spatřit v námitce stěžovatele, že a
priori nedostačující tvrzení předchozích instancích, dle kterého zákon o NL
těží z výjimky z oznamovací povinnosti z důvodu, že provádí nařízení,
může obstát pouze, pokud bude ze strany soudů doloženo, jaké konkrétní
ustanovení dotčených nařízení kauzálně požaduje přijetí sporných požadavků
zákona o NL – viz výše uvedena námitka stěžovatele před Ústavním soudem
explicitně odkazující na body
36, 43 a
44 ve věci C-289/94 Komise ES proti Itálii, v rámci
kterých Soudní dvůr požaduje, aby existoval přímý vztah mezi národním transpozičním
ustanovením a předpisem EU.
47)
Nutno
na tomto místě opakovaně konstatovat, že s tímto specifickým argumentem se
české soudy ani v sebemenším nevypořádaly.
48)
Dále
byly české soudy konstantně upozorňovány na nesmyslnost jejich paušálního
tvrzení, že zákon o NL provádí nařízení, jež ovšem nesmějí být a priori transponovaná. Stejně tak byly
upozorňovány, že předmětná nařízení EU se převážně týká prekursorů a nemohou
být základem pro národní úpravu v oblasti samotných omamných látek. I
s těmito argumenty se české soudy vůbec nevypořádaly.
49)
Dle
stěžovatele je uvedené třeba pojmout jako indicie, které nasvědčují tomu, že se
české soudy, kterým očividně docházely argumenty, dopustily záměrné svévole.
50)
Stěžovatel
chápe, že české soudy tak mohly jednat zejména na základě obavy „způsobit
precedent“ i pro další případy, pokud jde o prodej drog na černém trhu. Jak
však stěžovatel uvedl v poznámce pod čarou č. 5 této stížnosti, požívající
ochrany práva EU pouze omamné látky pro léčebné a vědecké účely. Ale i za předpokladu,
že by z nevymahatelnosti požadavků zákona o NL těžil dealer drog, právní
pochybení nastalo na straně České republiky tím, že česká exekutiva
(Ministerstvo zdravotnictví) neoznámila zákon o NL dle směrnice 98/34/ES.
Svévolné jednání českých soudů nemůže najít v systému Úmluvy
ospravedlnění.
51)
Stěžovatel
si dovoluje v tomto ohledu podotknout, že „schválení“ postupu českých
soudů Soudem pro lidská práva v takto zjevném[9]
případě, jako je předmětná kauza, by do budoucna zprostila vnitrostátní soudy z jakýchkoliv
skutečných odůvodňovacích povinnosti ve vztahu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 267
SFEU, neboť by to vnitrostátním soudům umožnilo, aby uvedly jakékoliv a dokonce
záměrně chybné či nedostačující odůvodnění. Jinými slovy, v takovýchto případech
by ochrana čl. 6 odst. 1 ve vztahu k účelu čl. 267 SFEU pozbyla jakéhokoliv
účinku (tj. efektivita ochrany lidských práv by pozbyla v takovém případě
účinku).
52)
Závěr této části stížnosti: České soudy a
zejména Ústavní soud a Nevyšší soud, jež byl povinen předběžnou otázku SDEU
pokládat, tak jednaly v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyloženého
rozsudkem Soudu pro lidská práva ve spojených věcech č. 3989/07 a 38353/07 Ullens
de Schooten et Rezabek proti Belgii, body 60 a násl.
III.
Porušení ustanovení
Úmluvy nemožností pěstování konopí za léčebnými účely a jeho poskytování
nemocným
53)
Dále
stěžovatel České republice vytýká, že shledáním jeho jednání za trestuhodné
z důvodu absolutního zákazu pěstování konopí s obsahem nad 0,3% THC (§ 24 zákona o návykových látkách) došlo
k porušení několika základních práv, které stěžovatel v rámci řízení
před národními soudy subsumoval pod české ústavněprávní normy čl. 31 LZPS[10], podle nějž má každý
právo na ochranu zdraví, čl. 15 odst. 2 LZPS, podle nějž svoboda vědeckého
bádání a umělecké tvorby je zaručena a čl. 1 LZPS, podle nějž jsou lidé
svobodní a rovni v důstojnosti i v právech (viz příloha č. 8).
54)
Přeneseno na právní systém stanovený Úmluvou stěžovatel tak České
republice vytýká, že shledáním
jeho jednání za trestné z důvodu absolutního zákazu pěstování konopí (včetně pěstování za léčebnými a vědeckými
účely) porušila zejména právo na respektování soukromého života dle čl. 8
Úmluvy, svobodu projevu přesvědčení dle čl. 9 Úmluvy a svobodu shromažďování a sdružování dle čl. 11
Úmluvy.
1.
K porušení čl. 8
Úmluvy
55)
V následujícím bude stěžovatel postupovat v několika
krocích. Nejdřív stěžovatel doloží, že trestní stíhání za poskytnutí konopí za
léčebnými účely nemocným představuje zásah do práva na respektování soukromého
života, dále vyzdvihne kontext jak unijní tak mezinárodněprávní stanovený
Organizací spojeních národů (dále jen „OSN“), a na konec dokáže nesplnění
podmínek čl. 8 odst. 2, zejména pokud jde o nepřiměřenost české úpravy
stanovující absolutní
zákaz pěstování konopí s obsahem nad 0,3%
THC.
a.
Zásah do práva
stanoveného čl. 8 Úmluvy nejen vůči nemocným, ale též vůči stěžovateli
56)
Úvodem nutno předeslat, že ačkoliv dle názoru
stěžovatele naplňuje státní zákaz pěstování a nakládání s konopím, pokud
jde o závažně nemocné, skutkovou podstatu čl. 2 Úmluvy stanovující právo na
život a čl. 3 Úmluvy zakazující nelidské a ponižující zacházení, bude se
stěžovatel dále řídit dle pozitivního rozlišení provedeného Soudem ve věci č. 2346/02
Pretty proti Spojenému království. Pokud by ovšem Soud v tomto případě shledal
subsidiárnost čl. 8 ve vztahu k čl. 2 a 3 Úmluvy, žádá stěžovatel, aby Soud níže
uvedené vztáhnul i na tyto články.
57)
Pokud již Soud v rámci čl. 8 Úmluvy uznal osobní autonomii
člověka sám rozhodnout o ukončení svého života (rozhodnutí Pretty, body 61 až 67) znamená to a fortiori, že je také tímto ustanovením Úmluvy v zásadě
garantována svobodná volba každé osoby, pro jaké léčebné (a případně
paliativní) prostředky se rozhodne.
58)
Samotná konzumace konopí za léčebnými účely a tím i pěstování
konopí nemocnými za těmito účely tak a
priori jednoznačně spadají pod právo na respektování soukromého života dle
čl. 8 Úmluvy.
59)
Nutno si uvědomit, že zákazem pěstování a nakládání s konopím není
jen nemocným zakázáno konzumovat a pěstovat konopí pro vlastní léčebnou
potřebu, je jim rovněž znemožněno vstoupit do vztahu s osobami, jako je
stěžovatel, kteří disponují odbornými znalostmi, pokud jde o vhodné odrůdy,
dávkování a způsob zpracování konopí pro účely léčby dané nemoci.
60)
Právo na respektování soukromého života, které dle běžných Soudem
používaných formulací zahrnuje ochranu fyzické a morální integrity bez
neodůvodněné interference státu, je v dané věci zasaženo, neboť absolutním zákazem pěstování a nakládání s konopím je
stěžovateli právně znemožněno vstoupit do vztahu s jinými osobami /
nemocnými (rozhodnutí Sentges č.
27677/02) a poskytnout konopí (správné odrůdy, zpracování a množství
s ohledem na specifickou nemoc) pro léčebné účely.
61)
Lze tak říct, že nejen ve vztahu k nemocným, ale rovněž ve
vztahu ke stěžovateli, který se z vlastního přesvědčení rozhodl překročit
hranici toho, co je českou úpravu dovolené, resp. trestné, představuje
absolutní zákaz pěstování konopí pro léčebné účely a právní nemožnost
poskytnout toto konopí nemocným zásah do práva stěžovatele na respektování
soukromého života (a to zejména v situaci, kdy právě na základě uvedeného
zákazu stát (záměrně) zanedbává svoji regulatorní roli, pokud jde o to dodat
spolehlivě a bezpečně konopí pro léčebné účely nemocným při současném zajištění
veřejné bezpečnosti a pořádku – viz dále).
b.
Zásah státu
v rozporu s unijním a mezinárodněprávním OSN kontextem
62)
Státní
zákaz na požívání konopí a nakládání s ním pro léčebné účely, stejně jako
státní zákaz v případě stěžovatele toto konopí nemocným poskytnout zejména
v případě absence jakékoliv účinné regulace státem přitom koliduje (je
v rozporu) s právem EU a Jednotnou úmluvou OSN ze dne 30. března 1961
o omamných látkách v tom smyslu, že nakládání s omamnými látky je obecně zakázáno
s výjimkou případů jejich použití pro léčebné a vědecké účely.
63)
Unijní
a mezinárodněprávní kontext lze exemplárně ilustrovat na rozsudku SDEU ve věci C-137/09 Josemans:
a.
Soudní
dvůr vychází ze základního vymezení, že „jelikož je škodlivost omamných látek, včetně omamných látek
z konopí, jako je marihuana, obecně uznána, je jejich prodej
zakázán[11]
ve všech členských státech, s výjimkou přísně kontrolovaného obchodu,
kdy jsou používány pro lékařské a vědecké účely“ (bod 36
rozsudku – důrazněji a poznámka pod čarou přidány autorem).
b.
Na
základě toho SDEU dochází k závěru, že „[P]rovozovatel
coffee shopu se v rámci své činnosti spočívající v prodeji omamných
látek, které nejsou součástí oběhu, který je pod přísným dohledem
příslušných orgánů, jsou-li používány pro lékařské nebo vědecké účely, nemůže dovolávat“ základních svobod
práva EU proti vnitrostátnímu předpisu, který jeho činnost (zcela) omezuje (bod
54 rozsudku – důrazněji přidáno).
c.
Z toho
a contrario vyplývá, že omamné látky,
jako je konopí, používané za léčebnými účely jsou obchodovatelným zbožím
ve smyslu základních svobod vnitřního trhu EU dle čl. 34, 35 a 56 SFEU.
d.
Následně
Soudní dvůr situuje uvedené základní vymezení do mezinárodněprávního
kontextu OSN: „Tato právní situace je
v souladu s jednotlivými mezinárodními instrumenty […], jako jsou
Jednotná úmluva Organizace spojených národů o omamných látkách, uzavřená
v New Yorku dne 30. března 1961 […]. V preambuli Jednotné úmluvy
smluvní strany prohlašují, že jsou si vědomy své povinnosti předcházet drogové
závislosti a bojovat s ní, a přitom uznávají, že lékařské využití
omamných látek je i nadále nezbytné ke zmírnění bolesti a že
musí být přijata vhodná opatření k zajištění toho, aby byly omamné látky
k tomuto účelu k dispozici. Podle článku 4 této Úmluvy smluvní
strany přijmou veškerá opatření nezbytná k tomu, aby omezily produkci,
výrobu, vývoz, dovoz, distribuci, obchod, použití a přechovávání omamných
látek výlučně [na případy, kdy k nim dochází] pro lékařské a vědecké
účely“ (body 37 a
38 rozsudku – důrazněji přidáno).
64)
Pro posouzení z hlediska Úmluvy lze na základě výše uvedeného
tvrdit, že unijní právo a mezinárodní právo OSN žádný zákaz, pokud jde o
pěstování a nakládání s konopím pro léčebné účely, nestanoví.
65)
Naopak
nezbytnost použití konopí k léčebným účelům je unijním právem a Jednotnou
úmluvou OSN, resp. smluvními stranami těchto dvou mezinárodních organizací,
jednoznačně uznáno.
66)
V případě Jednotné úmluvy lze vyvodit, že nakládání
s konopím pro léčebné a vědecké účely je mezinárodním právem OSN obecně
uznáno jakožto nezbytnost.
67)
V případě unijního práva lze dokonce vyvodit, že
v případě konopí pro léčebné a vědecké účely jde o primárním právem EU
uznané obchodovatelné zboží na vnitřním trhu EU, na které se mohou jednotlivci
u soudů dovolávat, pokud stát stanoví neodůvodněné přeshraniční překážky
obchodu.
c.
Odůvodnění zákazu
nakládaní s konopím dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy
68)
Z hlediska odůvodnění zákazu pěstování konopí pro léčebné
účely je nesporné jednak to, že jde o opatření stanovené zákonem, jak požaduje
čl. 8 odst. 2 Úmluvy.
69)
Dále lze uznat, že toto opatření sleduje legitimní cíl a sice
zabránit pěstování a nakládání s konopím pro omamné účinky z hlediska
veřejného zdraví a veřejné bezpečnosti.
70)
Nicméně dané opatření je nepřiměřené, neboť je vedeno výlučně
snahou zamezit pěstování a nakládání s konopím pro omamné účinky, ale zároveň
v žádném ohledu neumožňuje – byť v té sebemenší podobě – nakládání
s konopím za vědeckými a léčebnými účely.
71)
Přiměřenějším opatřením by bylo, pokud by se stát chopil
své regulatorní pravomoci a (v souladu s veřejnými zájmy zamezil
zneužívání konopí pro omamné účely) stanovil způsoby (procedury), jakými bude
léčebné konopí nemocným spolehlivě a bezpečně dodáno. Tento argument lze navíc
podpořit tím, že v takovém případě by nemocní nebyli stigmatizováni a
kriminalizováni a odkázáni na černý trh s nevhodným konopím pro léčebné
účely (obsahující chemikálie z hnojiv, nemocné konopí – plísně, příliš
velké množství THC, nevhodné synergie kanabinoidů na danou nemoc apod.).
72)
Pokud tedy konzumace konopí pro léčebné a vědecké účely je, jako
v případě České republiky, kategoricky zakázaná státem, představuje toto
opatření mnohem přísnější zásah, nežli je nutné k dosažení sledovaného
cíle.
73)
Nepřiměřenost tohoto zásahu je o to zjevnější, pokud jde stát
v dané věci nad rámec toho, co je pro plnění unijních a mezinárodních
závazků požadováno, a tím naopak zasahuje do oblasti (lidských) práv a
mezilidských vztahů, jež těmito závazky záměrně zasažena není.
74)
Vzhledem k tomu, že judikatura Soudu nevychází ze
„vzduchoprázdného právního vakua“, tj. v tom smyslu, že Soud naopak (jako
u případů asistované sebevraždy a euthanasie) zohledňuje stav „okolních“
právních řádů[12],
bylo by právním paradoxem, kdyby právě tento soud negoval právo uznané unijním
právním řádem a mezinárodněprávním řádem OSN, pokud jde o požívání (nakládání)
s omamnými látkami, jako je konopí, za léčebnými a vědeckými účely.
75)
Jinými slovy, paradoxem by bylo, pokud by Soud umožnil smluvní
straně kategorické zásahy do oblasti, v které ani unijní ani
mezinárodněprávní řád OSN nejen, že
žádné kategorické zásahy nestanoví, ale dokonce danou oblast z režimu prohibice
záměrně vylučuje s ohledem na její přínos jak pro jednotlivce, tak pro
společnost, a proto nezbytnost jejího uchování explicitně uznává. Pokud by
Soud ovšem kategorické zásahy (zákazy) státu v této oblasti připustil, byl
by sám tím, kdo by negoval vymahatelnost veškerých lidskoprávních cílů
sledovaných unijní a OSN úpravou v této oblasti.
76)
Pokud
nyní stát v rozporu s cíli unijní a OSN úpravy jakékoliv pěstování a
nakládání s konopím kategoricky zakazuje, tak tím zasahuje do
výkonu práva na respektování soukromého života nemocných používat konopí pro
léčebné a vědecké účely takovým nepřiměřeným způsobem, který netoleruje, aby
v tomto ohledu byl státu přiznán prostor pro uvážení.
77)
Za
této situace nemůže stát rovněž kategoricky penalizovat nejen konzumaci konopí
za léčebnými účely nemocnými, ale ani cestu, jakou se toto konopí
k nemocným – přes třetí osoby, v tomto případě přes stěžovatele –
k nim dostane, pokud odmítá používání své regulatorní pravomoci stanovit
bezpečné podmínky pro to, aby dotčené zboží a osoby poskytující toto zboží byly
spolehlivé. Je obecně známým faktem, že konopí lze jen stěží patentovat, což
zabraňuje finanční podpoře výzkumu a zájmu farmaceutických společností a
vytváří bludný kruh pro vzdělávání a osvětu veřejnosti na základě důkazů a
specificky pak zabraňuje vzdělávání odborné veřejnosti.
78)
Stěžovatel
opakovaně podotýká, že by situace samozřejmě byla jiná, pokud by stát využívaje
své regulatorní pravomoci spolehlivě a pro veřejné zájmy bezpečně léčebné
konopí učinil nemocným dostupné či jinak dával k dispozici včetně
vědecko-výzkumného bádání.
79)
Pokud ovšem nakládání s konopím za léčebnými a vědeckými účely je,
jako v případě České republiky, kategoricky zakázáno státem, představuje
toto opatření nepřiměřený a nepřípustný zásah do práva na respektování
soukromého života používáním konopí pro léčebné účely a bádání v této oblasti
včetně šlechtitelství léčivých genetik konopí.
2.
Porušení čl. 9 Úmluvy
80)
Shledáním stěžovatele vinným za neoprávněné nakládání a pěstování
konopí za léčebnými a vědeckými účely se stát dopustil vůči stěžovateli
porušení svobody projevu přesvědčení dle čl. 9 Úmluvy.
81)
Na základě tisíciletých zkušeností lidstva a vědeckých důkazů
publikovaných od 50. let 20. století a na základě svých vlastních empirických
zkušeností s poskytováním konopí nemocným pro léčebné účely má stěžovatel
dostatek důkazů o účinnosti tohoto způsobu léčby, který nejen, že může
konkurovat s konvečními způsoby léčby v řadě onemocnění, nýbrž jeho
výsledky překonávají v některých případech i konveční metody, resp. někdy
představuje jedinou účinnou léčbu, a to bez devastujících sekundárních účinků
řady oficiálních léčiv[13]. Je opakovaně doloženo,
že konopí je jednou z nejbezpečnějších léčivek, nejde se s ní
předávkovat, neexistuje smrtelné dávka.
82)
Obdobně jako v případě výše uvedených argumentů stěžovatele,
pokud jde o porušení čl. 8 Úmluvy, které si stěžovatel dovoluje v plném
rozsahu na předmětné porušení čl. 9 Úmluvy přenést, je absolutním zákazem
nakládání s konopím zasaženo právo stěžovatel na svobodný projev
přesvědčení (a svědomí) poskytnout nemocným účinnou léčbu a v souvislosti
s optimalizací této léčby provádět vědecký výzkum včetně šlechtitelství a
pěstitelství léčivých genetik konopí.
83)
Ačkoliv daný zákaz je stanoven zákonem a sleduje legitimní cíl,
resp. cíle uvedené v čl. 9 odst. 2 Úmluvy, není tento zásah nezbytný
(přiměřený) v demokratické společnosti, a to zejména s ohledem na
jeho kategoričnost a skutečnost, že koliduje s unijním řádem a řádem OSN –
viz výše.
3.
Porušení čl. 11 Úmluvy
84) Soudům bylo u České republiky
řádně registrovanými nevládními organizacemi (zákon o sdružování občanů, zákon
č. 83/1990 Sb.) naplňujícími své poslání a spolupracujícími na výzkumu „Konopí
je lék“ na důkazech doloženo (viz přílohy 3, 5, 7), že bylo státními orgány
opakovaně zapřeno právo stěžovatele dané Úmluvou v jejím čl. 11.
85) Soudům bylo doloženo, že
stěžovatel a členové nevládních organizací nemohli chránit zájmy svých členů a
naplňovat (státem uznané) poslání veřejně prospěšné organizace.
86) Krajskému soudu nevládní
organizace prostřednictvím stěžovatele doložily vyžádanou evidenci a použití
léčivého konopí (viz příloha 3, dodatek - evidence) a bylo doloženo, že
nevládní organizace spolupracující na výzkumu, který stěžovatel vedl, a rodina
stěžovatele dlouhodobě podporovala, získaly dar pražského magistrátu a grant
Výboru dobré vůle nadace Olgy Havlové na výzkum léčby rakoviny a asthmatu (viz
příloha 5, strana 4) .
87) Kriminalizace činnosti
nevládních organizací byla státním orgánům opakovaně vytýkána i s ohledem na
porušení ustanovení zákona o zdraví lidu a roli veřejně prospěšných organizací
uvedenou v předmětném zákoně (viz příloha 3, dodatek, strana 1 a příloha 5, strana 6).
88) Letité žádosti stěžovatele o
spolupráci policie a ochranu nevládních organizací a výzkumu policií (viz
příloha 5, strana 3) nevedly státní orgány k ochraně práv chráněných zákony a
Úmluvou v čl. 11.
89) V případě, že stěžovatel a
nevládní organizace zapojené do výzkumu podaly trestní oznámení na zneužívání
funkce úředních osob, poškozování cizích práv ad., státní zastupitelství
podněty odmítalo jako nedůvodné, i když je policejní prezidium žádalo vyšetřit
(viz příloha 5, strana 3).
90) V tomto jednání České
republiky dokládá stěžovatel porušení čl. 11 Úmluvy.
IV.
Závěr
91)
Na základě výše uvedeného žádá stěžovatel
Soud, aby
a. přijal tuto stížnost za přípustnou a
b. shledal, že vůči stěžovateli Česká republika
porušila čl. 6, 8, 9 a
11 Úmluvy.
V Olomouci
10. října 2012
Dušan
Dvořák, narozen 12.ledna 1962, Tylova 2, CZ 779 00 Olomouc
Přílohy:
Příloha
1 - Dokument obsahující námitky nevymahatelnosti dle 98/34 v rámci obhajoby
před Okresním soudem v Prostějově
Příloha
2 - Rozsudek Okresního soudu v Prostějově - 2 T 104/ 2010 ze dne 27.
října 2010
Příloha
3 - Odvolání ke Krajskému soudu v Brně a dodatky k odvolání – výpis
evidence
Příloha
4 - Rozsudek Krajského soudu v Brně - 3 To 25/2011 ze dne 9. března 2011
Příloha
5 - Dovolání k Nejvyššímu soudu
Příloha
6 - Usnesení Nejvyššího soudu - 8 Tdo 1231/2011-55 ze dne 27.října 2011
Příloha
7 - Ústavní stížnost
Příloha
8 - Usnesení Ústavního soudu - II. ÚS 664/12 ze dne 13. dubna 2012
Příloha
9 - Dokument, ve kterém jsou obsažena relevantní ustanovení českého práva (§ 8 a § 24 zákona o NL)
Příloha
10 - Stanovisko Parlamentní institutu k zákonu o léčivech zavádějící
"konopí do lékáren" vůči 98/34 ES
[1] Cukrovka a duální diagnózy spojené se závažnými nemocemi,
některé formy rakovin léčí konopí i kauzálně, známá je rovněž úspěšná léčba
Parkinsonovy, Crohnovy a Alzheimerovy choroby, roztroušené sklerózy, deprese a
alkoholismu, epilepsie, popálenin, velké bolesti, migréna, nechutenství, vysoký
tlak, kožní onemocnění, astma, artrózy kloubů, zánětlivá onemocnění atd.
[2] Tzv. diabetická
noha určená k amputaci – sepse, zhoubné formy rakoviny kůže, glaukom,
fantómovy a jiné bolesti, chronické stavy a nemoci stáří, tzv. motýlí nemoc
atd.
[3] Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne
22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a
technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti.
[4] Zákon ze dne 28. dubna 2009 č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 167/1998 Sb.,
o návykových látkách
[5] Stěžoval doložil a české soudy nezpochybnily následující.
a.
Konopí za léčebními účely
je z hlediska práva EU (a Úmluv OSN) obchodovatelným zbožím a spadá do rozsahu
práva EU (rozsudek ve věci C‑137/09 Josemans,
bod 36). A contrario konopí
či jiné omamné látky použité k jinými než léčebním účelům nejsou
obchodovatelným zbožím a nepožívají ochrany práva EU. Tímž se české soudy mohly
vyvarovat toho, že by překupníci drog před soudy úspěšně kopírovali argumentaci
stěžovatele.
b.
Vzhledem k tomu, že
novela zákona o NL přijatá již po vstupu ČR do EU (viz pozn. p. č. 4) podstatně
novelizovala jeden ze sporných tzv. technických předpisů ve smyslu
směrnice 98/34 (požadavek být držitelem povolení), byla ČR povinná tento zákon
Evropské komisi dle směrnice 98/34/ES oznámit. Skutečnost, že tím byl zaveden
liberálnější režim, je irelevantní (viz rozsudek SDEU ve věci C-273/94 Komise proti
Nizozemsku, bod 13)
c.
Sporná ustanovení zákona
o NL jsou technickými požadavky ve smyslu směrnice 98/34/ES, neboť ovlivňují
obchod daného zboží, přičemž nevyplývají ze závazných předpisů ES/EU, tj.
zejména ze směrnic, a tudíž za účelem předcházení překážkám pohybu podléhají
oznamovací povinnosti dle směrnice 98/34.
[6] S ohledem na veřejnou přístupnost rozsudků SDEU
na adrese www.curia.eu nebude stěžovatel
uvádět rozsáhlejší odkazy na judikaturu tohoto soudu.
[7] Popis problematiky směrnice 98/34 lze najít na stránce
Evropské komise www.ec.europa.eu/enterprise/tris,
na které lze rovněž ověřit, že řada členských států národní legislativu
v oblasti návykových látek oznamuje, což v případě České republiky se
uskutečnilo až dne 21. května 2012 prostřednictvím notifikace č. 2012/329/CZ, čímž ČR implicitně
potvrzuje pozici stěžovatele, že zákon o návykových látkách měl být oznámen
dle směrnice 98/34.
[8] Bez nadsázky si stěžovatel na tomto místě dovoluje
tvrdit, že každý studen práv by byl ze zkoušky z práva EU patrně vyhozen,
pokud by směšoval režimy nařízení a směrnice. Stěžovatel tuto skutečnost
dodává, aby doložil, že nežádá Soud pro lidská práva o posouzení unijně právní
problematiky, jež přísluší SDEU, nýbrž, že poukazuje z hlediska Úmluvy na
míru chybnosti argumentu českých soudů.
[9] Zjevnost případu je třeba spatřit v tom, že oproti
např. soudním sporům týkajícím se porušení čl. 34 SFEU o volném pohybu zboží,
v rámci kterých je výsledkem sporu nejistí s ohledem na skutečnost,
že státní omezení dovozu může být v konkrétním případě odůvodněno veřejným
zájmem a může být přiměřené, je právní důsledek konstatování nedodržení
oznamovací povinností dle směrnice 98/34/ES státem zjevný a automatický a rovná
se vždy nevymahatelnosti dotčeného předpisu na základě judikatury Soudního
dvora.
[10] Listina základních práv a svobod
[11] K porozumění nutno dodat, že prodej konopí coffe
shopy v Nizozemsku za omamnými účinky není právně legalizován,
nýbrž pouze tolerován.
[12] Viz postup Soudu ve věci č. 2346/02 Pretty proti
Spojenému království, bod 40, v rámci kterého Soud odkazuje
na postoje států v rámci Doporuční Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1418
(1999); stejně tak ve stejné věci odkaz v bodě 66 na rozhodnutí Nejvyššího
soudu Kanady ve věci Rodriguez c. Procureur
général du Canada.
